Jaromír Plachý: Kmen a jiné příběhy
V jedné zemi, v jednom lese žil v zemljankách malý lesní kmen. Byl to patriarchát a každý měl jednu ženu, jen náčelník měl mnoho žen. Byli to lovci, kteří se živili lovem obřích veverek, nebo lovili ryby, které chytali na jiné válečníky nebo ženy a děti... Hle, jak kontemplativně začíná čytřiadvacetistránkový komiks Jaromíra Plachého Kmen. Že se vše záhy zvrtne a do etnoidyly zasáhne samotný Bůh, to je snad zřejmou součástí každého zásadního mytologického příběhu. Příběhu, v němž se snoubí laskavost a morbidita, archaické a moderní, "primitivní" kresba i dynamická animační kamera.
Epičtější Kmen doplňují kratší, náladotvorné příběhy; knižní debut komiksového kreslíře a animátora Jaromíra Plachého vydává v edici Bublanina SEQENCE o.s.
Dvě tváře Plachého Jaromíra
Jaromír Plachý? Nomen omen, chtělo by se říci. Na první pohled sympatický blonďák s jasnýma očima a ostýchavým úsměvem. Pak ale oko zabloudí na jeho kresbu - a spatří na dřeň oholené postavičky, frankensteinovská sešívání, jistý nádech zombícké zamřelosti. V alternativní znělce letošního Anifestu se večerníčkovské postavičky poperou a sežerou navzájem. (S jistou kritickou trefností v té rvačce zvítězí Mickey Mouse.) Hle, kam se poděl onen křehký úsměv?
Inu, nenechme se zmást. Plachého kresba má blízko k minimalismu Lewise Trondheima, Jasona nebo Nicolase Mahlera - a při tom zůstává srozumitelně svá. Za jeho příběhy se skrývá absurdita, mnohá nezasloužená postižení osudem, úlety a osamění - skoro jako by příběhy tančily pod taktovkou Gatóova Psilohuby. Ale ona morbidnost je jen zástěrkou - pod černohumornou slupkou se skrývá vnímavá (sebe)ironie, pochopení pro klikaté události života a neřkuli snad i optimismus. Z Plachého kreseb se do depresí neupadá, právě naopak. A to s nenucenou grácií, která neděsí, ale těší.
Přeji příjemnou zábavu.
(z úvodního slova)
Galerie
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
